Otevírám dveře, abych přivítala svoji další klientku a vidím osmnáctiletou slečnu, obléknutou spíš jako kluka. Vedle ní stojí maminka jako doprovod. Matce vysvětlím, že u sezení být nemůže, že by se dcera nemusela plně svěřit, jak je potřeba a není to úplně bezpečný. Jak zavřu dveře a ptám se zakřiknuté slečny, co jí trápí, říká mi z poznámek, že není schopna si uklidit pokoj, že má deprese, že kouří trávu, má úzkosti a taky mi říká, „Víte, já jsem transgender“. Když jsem slyšela, že kouří občas marihuanu, povzdechla jsem si, protože takové sezení je z 99% neúspěšné, ale působila na mne dobře, přítomně a to, že dorazila na sezení, znamená že to zkusit máme. Vysvětlila mi, že jí to uklidňuje a pomáhá zvládat ty psychický stavy, který má celý dětství.

Hned na začátku jsem se rovnou omluvila, že se přeříkávám a mluvím na ní jako na slečnu. Usmála se a vyptávala jsem se, jak to celé začalo, kdy to začala takhle vnímat a snažila jsem se proniknout do jejího vnímání. Bylo to pro mne opravdu nový, na vlastní kůži. Všímám si, že jakoby nemá prsa.

„Všechno to začalo, když jsem chodil před 2 lety s jedním klukem a ten byl na mne ošklivý. Z toho rozchodu jsem se dával dohromady. Já to vlastně úplně nevím, ale vůbec se v tom těle necítím dobře, nejradši bych neměl žádný pohlaví.“

Cítím něco, co už znám. Celý prostor kolem mne a klientky se jakoby uzavřel a zklidnil. Bylo to „posvěcený“ ze shora a věděla jsem, že nám průvodci pomáhají.

Všímám si, že v jejích očích se mění výraz a pochopím, že i když má klientka otevřený oči, že mluvím s nějakým mužem. Hovor směřuji už přímo k němu. Ani nechci, aby zavřela oči jako obvykle. Ptám se ho, proč v tomto těle je. Ptám se na jméno. Odpovídá mi, protože je to snadný. Ví, že to tělo není jeho, ale že neví co má dělat. Jmenuje se Bartoloměj. Chce tady být, protože nestihl vše, co chtěl. Navedla jsem ho, aby zavřel oči. Bartoloměj tělo naprosto ovládal, takže jsem opravdu viděla, jak má klientka zavřený oči. Poprosila jsem ho jestli by mi nemohl ukázat majitelku těla a mohl mi ji popsat, jak ji vidí. Bartoloměj říká, že vidí záři, že jí vidí jako žlutou svítivou kulisu. (to se mi moc líbilo) Dále se ptám, zda by nechtěl svoje vlastní tělo, že by asi bylo lepší, kdyby nemusel bojovat s ženským tělem. Zamyslí se a říká nakonec, že mám pravdu. Říkám mu, že bychom mu mohly pomoci, že tělo přímo mu nedáme, ale můžeme mu pomoci, aby se mu ulevilo a pak by mohl odejít do místa, kde by si domluvil další zrození. Po nějaké chvilce, kdy dostal důvěru, řekl že jo. Vystoupil z těla klientky vedle a poprosila jsem ho, zda by se teď chvilku jen nekoukal, na to co se teď bude dít, že se z toho může poučit, a že to může být i zajímavý.

Můj úkol teď byl, dostat tu zářivou duši, klientku do těla. Oslovila jsem ji a ptala se, jak se cítí, když je takhle bokem. Všímám si, že hned mluví v ženským rodě. Navádím jí, ať jde do svého těla. Vidím zcela jasně, jak to tělo prociťuje, hýbe rukama, prsty, dýchá a zjišťuje, že jí vadí to co má na hrudi – binder, stahovák hrudníku. Chce to ihned sundat, ale není to tak jednoduchý, tak se jí ptám, zda ještě chvíli vydrží. Řekne že jo, když to mohla nosit dva roky. Od té doby jsem viděla jen klientku a cítila jsem zvláštní pocit dojetí, když jsem mluvila přímo s ní. Nechala jsem ji, ať to tělo navnímá, aby se s ním pořádně ztotožnila. Protahovala se a u toho mi říká, jak má ztuhlé tělo. Tento důležitý proces trval asi 10 min a potom jsme se vrátily k Bartolomějovi.

Dále se sezení odvíjelo, jako při běžném odvodu duší. Zjistily jsme, že Bartoloměj umřel v roce 1978 během operace břicha. V narkóze, pod vlivem a měl velké deprese z toho, že umřel takhle předčasně. Hledal jiné tělo, až našel matku klientky, jak sedí těhotná v kostele a od té doby u ní byl. Bartoloměj si tuto událost procházel, tak dlouho, dokud se mu neulevilo a potom jsme ho odvedly do světla.

Mezi tím jsem se vyptávala, co vlastně obnáší změnu pohlaví. Dozvěděla jsem se, že je to neskutečně drahý a že by musela letět do USA, tady to prý není ono. Smějeme se, že regrese vyjde opravdu levněji.

Když slečna otevřela oči, uviděla jsem její krásnou duši, která byla neskutečně ženská a jemná. „Ty brďo, to je neskutečný prostor a svoboda. Takhle jsem se dlouho necítila“ Čekaly jsme na maminku, která si má dceru vyzvednout a já se těšila na reakci, kterou uvidím. Když se obě uviděly, máma nemohla věřit. Dcera byla s mámou tak dojatá, že jejich nálada přeskočila i na mne. Matka „Vy jste mi vrátila dceru, to je ona.““

I když jsem měla pocit, že jsme problém vyřešily, tak přeci jen jsem byla zvědavá, jak se daří dál. Po nějaké době dostávám zprávu „Cítím se skvěle. Mám v sobě mnohem větší jistotu a sebevědomí, než kdy předtím. Hned jak jsme přijely, tak jsem si uklidila pokoj, což dobrovolně moc nedělám. Ještě jednou vám moc děkuji, posunula jste mě dopředu.“

Malý závěr k tomuto příběhu… Napadlo vás, že je možné řešit i takové věci? Předpoklad je takový, že člověk, který má problém s identitou, či se cítí jinak sexuálně orientován, než mu jeho tělo velí a není s tím smířen, tak má tuto možnost, jak to řešit. Přitom každý člověk má individuální příběh a můžou za tím být ještě jiné skutečnosti. Pokud čtete tyto řádky a říkáte si, že máte v okolí člověka, který by měl regresní terapii podstoupit kvůli orientaci, či protože je transgender, uvědomte si, že nemůžete nikoho nutit do změny. Ano dá se říci, že za každým případem by se našel nějaký důvod, proč to dotyčný tak má. To je teorie… praxe je taková, že spousta těchto lidí je v tom spokojených, tak je nenuťme ke změně, protože jsou spokojený. Měnit se dá pouze to, s čím jsme nespokojený….