Pozvánka na povídání o regresní terapii
Napsat komentář
Archiv štítku: regresní terapie jihočeský kraj
VÍTE, JÁ JSEM TRANSGENDER
Otevírám dveře, abych přivítala svoji další klientku a vidím osmnáctiletou slečnu, obléknutou spíš jako kluka. Vedle ní stojí maminka jako doprovod. Matce vysvětlím, že u sezení být nemůže, že by se dcera nemusela plně svěřit, jak je potřeba a není to úplně bezpečný. Jak zavřu dveře a ptám se zakřiknuté slečny, co jí trápí, říká mi z poznámek, že není schopna si uklidit pokoj, že má deprese, že kouří trávu, má úzkosti a taky mi říká, „Víte, já jsem transgender“. Když jsem slyšela, že kouří občas marihuanu, povzdechla jsem si, protože takové sezení je z 99% neúspěšné, ale působila na mne dobře, přítomně a to, že dorazila na sezení, znamená že to zkusit máme. Vysvětlila mi, že jí to uklidňuje a pomáhá zvládat ty psychický stavy, který má celý dětství.
Hned na začátku jsem se rovnou omluvila, že se přeříkávám a mluvím na ní jako na slečnu. Usmála se a vyptávala jsem se, jak to celé začalo, kdy to začala takhle vnímat a snažila jsem se proniknout do jejího vnímání. Bylo to pro mne opravdu nový, na vlastní kůži. Všímám si, že jakoby nemá prsa.
„Všechno to začalo, když jsem chodil před 2 lety s jedním klukem a ten byl na mne ošklivý. Z toho rozchodu jsem se dával dohromady. Já to vlastně úplně nevím, ale vůbec se v tom těle necítím dobře, nejradši bych neměl žádný pohlaví.“
Cítím něco, co už znám. Celý prostor kolem mne a klientky se jakoby uzavřel a zklidnil. Bylo to „posvěcený“ ze shora a věděla jsem, že nám průvodci pomáhají.
Všímám si, že v jejích očích se mění výraz a pochopím, že i když má klientka otevřený oči, že mluvím s nějakým mužem. Hovor směřuji už přímo k němu. Ani nechci, aby zavřela oči jako obvykle. Ptám se ho, proč v tomto těle je. Ptám se na jméno. Odpovídá mi, protože je to snadný. Ví, že to tělo není jeho, ale že neví co má dělat. Jmenuje se Bartoloměj. Chce tady být, protože nestihl vše, co chtěl. Navedla jsem ho, aby zavřel oči. Bartoloměj tělo naprosto ovládal, takže jsem opravdu viděla, jak má klientka zavřený oči. Poprosila jsem ho jestli by mi nemohl ukázat majitelku těla a mohl mi ji popsat, jak ji vidí. Bartoloměj říká, že vidí záři, že jí vidí jako žlutou svítivou kulisu. (to se mi moc líbilo) Dále se ptám, zda by nechtěl svoje vlastní tělo, že by asi bylo lepší, kdyby nemusel bojovat s ženským tělem. Zamyslí se a říká nakonec, že mám pravdu. Říkám mu, že bychom mu mohly pomoci, že tělo přímo mu nedáme, ale můžeme mu pomoci, aby se mu ulevilo a pak by mohl odejít do místa, kde by si domluvil další zrození. Po nějaké chvilce, kdy dostal důvěru, řekl že jo. Vystoupil z těla klientky vedle a poprosila jsem ho, zda by se teď chvilku jen nekoukal, na to co se teď bude dít, že se z toho může poučit, a že to může být i zajímavý.
Můj úkol teď byl, dostat tu zářivou duši, klientku do těla. Oslovila jsem ji a ptala se, jak se cítí, když je takhle bokem. Všímám si, že hned mluví v ženským rodě. Navádím jí, ať jde do svého těla. Vidím zcela jasně, jak to tělo prociťuje, hýbe rukama, prsty, dýchá a zjišťuje, že jí vadí to co má na hrudi – binder, stahovák hrudníku. Chce to ihned sundat, ale není to tak jednoduchý, tak se jí ptám, zda ještě chvíli vydrží. Řekne že jo, když to mohla nosit dva roky. Od té doby jsem viděla jen klientku a cítila jsem zvláštní pocit dojetí, když jsem mluvila přímo s ní. Nechala jsem ji, ať to tělo navnímá, aby se s ním pořádně ztotožnila. Protahovala se a u toho mi říká, jak má ztuhlé tělo. Tento důležitý proces trval asi 10 min a potom jsme se vrátily k Bartolomějovi.
Dále se sezení odvíjelo, jako při běžném odvodu duší. Zjistily jsme, že Bartoloměj umřel v roce 1978 během operace břicha. V narkóze, pod vlivem a měl velké deprese z toho, že umřel takhle předčasně. Hledal jiné tělo, až našel matku klientky, jak sedí těhotná v kostele a od té doby u ní byl. Bartoloměj si tuto událost procházel, tak dlouho, dokud se mu neulevilo a potom jsme ho odvedly do světla.
Mezi tím jsem se vyptávala, co vlastně obnáší změnu pohlaví. Dozvěděla jsem se, že je to neskutečně drahý a že by musela letět do USA, tady to prý není ono. Smějeme se, že regrese vyjde opravdu levněji.
Když slečna otevřela oči, uviděla jsem její krásnou duši, která byla neskutečně ženská a jemná. „Ty brďo, to je neskutečný prostor a svoboda. Takhle jsem se dlouho necítila“ Čekaly jsme na maminku, která si má dceru vyzvednout a já se těšila na reakci, kterou uvidím. Když se obě uviděly, máma nemohla věřit. Dcera byla s mámou tak dojatá, že jejich nálada přeskočila i na mne. Matka „Vy jste mi vrátila dceru, to je ona.““
I když jsem měla pocit, že jsme problém vyřešily, tak přeci jen jsem byla zvědavá, jak se daří dál. Po nějaké době dostávám zprávu „Cítím se skvěle. Mám v sobě mnohem větší jistotu a sebevědomí, než kdy předtím. Hned jak jsme přijely, tak jsem si uklidila pokoj, což dobrovolně moc nedělám. Ještě jednou vám moc děkuji, posunula jste mě dopředu.“
Malý závěr k tomuto příběhu… Napadlo vás, že je možné řešit i takové věci? Předpoklad je takový, že člověk, který má problém s identitou, či se cítí jinak sexuálně orientován, než mu jeho tělo velí a není s tím smířen, tak má tuto možnost, jak to řešit. Přitom každý člověk má individuální příběh a můžou za tím být ještě jiné skutečnosti. Pokud čtete tyto řádky a říkáte si, že máte v okolí člověka, který by měl regresní terapii podstoupit kvůli orientaci, či protože je transgender, uvědomte si, že nemůžete nikoho nutit do změny. Ano dá se říci, že za každým případem by se našel nějaký důvod, proč to dotyčný tak má. To je teorie… praxe je taková, že spousta těchto lidí je v tom spokojených, tak je nenuťme ke změně, protože jsou spokojený. Měnit se dá pouze to, s čím jsme nespokojený….
VZTEKLÝ CHLAPEC, CO SE NEOVLÁDÁ – terapie přes médium
Přichází ke mně maminka chlapce.
„Mám syna, je mu 9 let a máme s ním problém. Nemá rád ženy a dívky, je na ně agresivní. Učitelky ve škole ho nemají rády, neuznává je jako autority. On je vzteklý i na svou sestru, je schopnej vytáhnout i nějakou věc a použít jí k útoku. Děti ve škole ho dráždí, protože je asi baví, jak vystartuje. Bere na to i nějaké léky, máme strach co se bude dít, když to nebudeme řešit. Všechno to začalo, když jsme si do rodiny vzali pěstouna a potřeboval naší péči.“
Navážeme kontakt s chlapcem a říká nám, že nemá rád ty učitelky ve škole, že ho strašně rozčilují. Vysvětlím mu, jakým způsobem mu můžeme pomoci a on řekl, že ano, že to zkusí.
Ptám se ho na situace, kdy byl naštvaný. Vrátil se do jedné, kdy byl ve škole a učili se češtinu. „Spolužák, co sedí za mnou mě popichuje, dělá to schválně. Říkám mu, ať mě nechá, ale nepřestane. Naštvu se a zařvu na něj, ať už mě nechá být. Učitelka mě peskuje, že ruším v hodině, odnesu to jen já a to mě štve. Není to spravedlivý. Já za to nemůžu. Bolí mě BŘICHO.“
Přes další situace, podobného rázu docházíme k té podstatné.
„1920 – Je léto, jsem chlap, jsem starej, je mi asi 30 let jsem v zahradě a děti si tam hrají. Je tam nějaká ženská, mlátí to jedno dítě a to mi vadí. Vadí mi, jak je zlá. Je to kamarádka mojí ženy. Zastávám se toho dítěte, ale křičí i na mne, že mi do toho nic není. Odcházím do hospody, tam piju, cítím se divně (alkohol). Jdu domů, tam je moje žena (dneska sestra) a křičí na mne, že se nemám míchat do výchovy cizích dětí. Cítím se poníženě, ona se naštve a neovládá se, pereme se a bodne mě do břicha, bolí to. VŠECHNY ŽENSKÝ JSOU ZLÝ. Vidím se a jdu pryč.“
Chlapec se cítí mnohem lépe, maminka také, protože mu mohla pomoci. Po nějaké době se dovídám, že nastal obrat o 80%, že už nemá ty vzteklé reakce ani na sestru. Už jsou to běžné roztržky mezi sourozenci.
Praktická ukázka regrese HAP – téma sezení VYČERPANOST
Cesta do minulosti
Mám dovoleno sdílet a dělá mi to radost. Klientčin příběh z regrese, vlastníma očima, patří k příspěvku,
„Nemohu otěhotnět“.
Cesta do minulosti
Cestovali jste někdy do minulosti? Ne? Tak se podívejte na můj příběh, který jsem zažila na vlastní kůži.
Je březen 2018. Jsem znavená snahou o miminko, kterému se k nám nechce. přijíždíme do obce poblíž Prahy. Vystupuji z auta a na chvíli se loučím s manželem, který na mě bude čekat než se vrátím zpět. Zvoním na zvonek a otevírá mi sympatická terapeutka, která mě vítá a zve dovnitř. Usazuji se naproti ní na židli a odpovídám na její otázky. Ptá se mě na spoustu věcí ohledně nedařícího se otěhotnění. Říkám jí, že mám také 4cm velkou cystu na vaječníku, která nám příchod miminka zrovna neusnadňuje a že jsem hned v začátku o dvě miminka přišla. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Zjistila jsem to úplnou náhodou z krevních testů. Hned, jak obě těhotenství začala, tak také rychle skončila, aniž bych to postřehla nebo se stihla zaradovat. Jsem z toho už nešťastná…..a proto jsem tady. Na regresní terapii, o které jsem se dozvěděla teprve nedávno. Popravdě tomu nedávám moc velkou váhu, protože i když jsem si o regresi přečetla vše možné, nevím, zda tomu mám úplně věřit. Ale co…zkusit se má vše a kdyby to pomohlo, tak proč ne že….?
Začínáme…
Terapeutka mě vyzve, abych si zavřela oči. Ptá se mě na vše, co „vnitřním zrakem“ vidím a já odpovídám. Postupně procházíme poslední měsíce. Po sérii otázek a odpovědí se najednou dostáváme do roku 1850. Je mi 21 let, sedím ve světnici a šiju. V místnosti je i můj muž. Cítím na hrudi, že ho nemiluji. Rodiče nám domluvili sňatek pro peníze. Svého manžela nenávidím, cítím k němu odpor a je mi z něho zle. Nechci s ním nic mít. Po nějaké době je bohužel náš sňatek naplněn a jsem těhotná, ale nechci být. Dítě, které nosím pod srdcem je jeho a já ho nemám ráda. Ocitám se někde na zábavě ve společnosti lidí a vidím ho. Muže, kterého opravdu miluji, ale nemohu dát svoje city ze strachu najevo. Udržuji s ním tajný poměr, ale musím se rozhodnout kvůli dítěti. Zvolila jsem dítě a milence s těžkým srdcem opouštím. Po čase se mi narodil syn, kterého jsem od začátku nemilovala, ale starala se o něj z povinnosti. Čas běží…můj muž má nejspíš milenku, ale je mi to úplně jedno. Vůbec není doma a na dítě jsem sama. Během jedné hádky mě manžel znásilnil a já jsem opět těhotná. Tentokrát se těhotenství snažím co nejvíc a nejdéle skrývat. Nenávidím muže, nenávidím dítě a hlavně nenávidím sebe, že ty nevinné děti nedokážu milovat tak, jak bych si přála a lituji, že jsem tenkrát neměla odvahu a nešla za tím, koho mám ráda. Rok po druhém porodu potkávám svojí lásku a znovu se do sebe zamilujeme. Jsme spolu tajně. Děti trochu zanedbávám a nechávám je často u své matky, ale jsem aspoň trochu šťastná. Nějakou dobu se s milencem scházíme. Najednou cítím, jak mám strašný strach. Manžel nás našel u nás doma. Křičí na nás a sprostě nadává. Můj milý mě brání a pere se s manželem. Já také křičím a zoufale na to koukám. Manžel ho praštil něčím po hlavě a omráčil. Nyní jde na mě. Cítím nesmírný strach a všechno se ve mě svírá. Několikrát mě uhodí, kope do mě, bolí mě hlava, jsem otupělá, bolí mě strašně záda a je mi zima. (pocity bolesti jsem skutečně cítila). Vůbec o sobě nevím, jsem asi v bezvědomí na podlaze. Cítím zimu a cítím, že tu asi už dlouho nebudu. Nemůžu se hýbat. Asi umírám a mrzí mě, že jsem neměla ráda ty děti. Najednou se cítím zvláštně. Lehce. Vidím se…jo jsem mrtvá, potuluji se chvíli po světě a jsem ještě trochu dezorientovaná. Vidím záři, táhne mě to tam a odcházím do světla. Je mi tu dobře.
Tento příběh s terapeutkou projíždíme několikrát dokola. Po několikátém opakování mě vše přestává bolet, necítím už takový strach a nenávist a je mi lépe. Vzhledem k tomu, že si to situace žádala, terapeutka přivolala ze světla mé děti. Vše jsem jim vnitřním hlasem vysvětlila a hluboce se omluvila, že jsem je neměla ráda. Bylo mi to tak moc líto a chtělo se mi plakat. Děti mi to odpustily a pochopily mě. Cítila jsem najednou nesmírnou úlevu a lehkost. Poté odešly zpět do světla.
Vzhledem k tomu, že šlo vše doposud hladce, zkusíme se ještě podívat na tu cystu. Zkouším si prohlédnout svoje tělo vnitřním zrakem. Nevidím nic zvláštního….až najednou mě zarazí černá šmouha v oblasti pánve. Terapeutka mě použila jako takový telefon a přese mě komunikovala. Je to duše, která je ke mě připoutaná. V minulosti jsme spolu neměly nic společného. Připoutala se, protože se u mě cítí v bezpečí a dobře. Je to žena, která umřela v roce 1985. Po domluvě souhlasila, že odejde do světla.
Terapeutka mě vyzývá, abych otevřela oči a já jí poslechnu. Cítím se jako znovuzrozená….wwwaaaaau!!! Že vám to přijde jako hloupý vymyšlený příběh? Někomu může. Možná bych se tomu smála a nevěřila i já, ale jen kdybych to sama na vlastní kůži necítila a nevnímala ty pocity, které jsem měla. Toto jsem opravdu prožila v minulém životě a díky regresní terapii jsem dokázala svému já odpustit. Už při odchodu z terapie se cítím naprosto famózně a absolutně šokovaná z toho, co jsem zažila. Nastupuji do auta a jedeme domů. Mám energie, že bych složila hromadu uhlí levou zadní a s prstem v nose. Z tohoto zážitku čerpám hodně dlouhou dobu a je mi skvěle.
A proč vám tohle všechno píšu? Týden po regresi jsem šla k lékaři a ten nemohl uvěřit vlastním očím a já také ne. Cysta byla pryč. Nebyla po mí ani památka. Říkal mi vykuleně, že si to pořádně ani nedokáže vysvětlit. Takovou dobu se tam držela a najednou je z ničeho nic pryč. Příběh z regrese jsem si raději nechala pro sebe, aby si neťukal na čelo. Tři týdny po regresi jsem si udělala těhotenský test……❤️❤️❤️ Výsledek teď sladce spinká ve své postýlce.
