Přišla za mnou klientka, která trpí atopickým ekzémem po celém těle, až na obličej.
„Zkoušela jsem už vše, mastičky, koupele, léky a několikrát jsem skončila na kortikoidech. Mám ho od mala, co si vůbec pamatuju, občas to polevilo, ale posledních pár let, to mám všude po těle a už takhle dál nechci žít.“
První sezení:
(kdy naposledy jsi měla tento pocit svědění?) Teď, pořád, celej život, trvá to už 30 let.
(jdi na začátek události a řekni mi co vidíš) Nevim, co vidím. Je tu těsno, ale teplo.
/Já už jsem tušila, že jsme v prenatálu/ a pokládám otz. (Kolik ti tam je let?) Ty jo, nic, nevim…. /po chvilce, kterou jsem jí dopřála/ Já ještě nejsem narozená, jsem v bříšku.(To jsi si pěkně uvědomila, co se děje dál?) Je tu těsno, ale teploučko, je mi tu dobře, už mě to tu nebaví, začíná mně něco tlačit, tlačí mne to dopředu, ja se asi narodím, teď je mi zima, voda, nééé fůůůj, /má silný prožívání/ a ta sestřička, vůbec se mnou nezachází hezky, já chci k mámě, ja chci k mámě, má mě ráda, ale ten pan doktor se mi líbí, /vše říká jako malé miminko a uculuje se/ jsem u maminky, tady je mi hej, proč mně někam zase vezou?!!!, jsem svázaná jak mumie, proč?!!!, ten svět je ale hnusnej, jsem unavená, jé děda, toho jsem hledala, já ho znám, to je on, jsme už doma, máma je v kuchyni, ten táta plive takový kuličky, nelíbí se mi to, máma je nešťastná s ním, on odchází, když ty kuličky plive, tak mně svědí celý tělo, to je hrozný, ale jak odchází, tak to přestává, jé děda, ale taky mne svědí tělo. /u dědy se objevilo další téma a tím je jeho odchod z tohoto světa.
Svědí mne celý tělo, to je hrozný, ať už to přestane. /Rozjížděly se jí další události/
(jdi k události, kde máš toto svědění těla)
Noo, je to 1825 a jsem někdo, mám na sobě cilindr, jdu někam dát peníze, mám velkej dům, je to palác, život je takovej nudnej, jsem smutnej, žiju sám, mám něco s rukou, je obvázaná, nevim co dál, mám tam nějaký holky, spím s nimi, nejsem moc hodnej na ně, vlastně se k nim chovám hnusně, nechci už žít, mám tam nějakej smutek, jsem smutnej, umírám.
(začala tato událost někde dříve?) Ano, jsem na lodi, vracím se domů, těším se na rodinu, jsem doma, mám dceru, je mám ženu. Ta žena je moje současný dítě, tak je krásná. Je noc, jdeme spát, cítím kouř, ona vybíhá do druhého křídla, tam hoří, vybíhávám ven, nezastavil jsem jí, pane bože, on tam uhořeli, proto cítím ten smutek./událost jsme zase procházeli, až do doby kdy bylo potřeba/
Dále jsme zpracovávaly ještě jeden život, kde klientka byla malým dítětem.
1905, je mi 13let, jsem v lese,to je hrozny, hážou na nějakýho psa kameny, utíkám pryč, teď jsem v nějaké zahradě, kradu tam ovoce, mám hlad. Jdu domů, ležím v posteli všechno mě svědí, jsem špinavá, něco se děje, špatně se mi dýchá, kouř, hrozně to bolí, je mi hrozný vedro, celá hořím, jsem mimo tělo, nevim na něco tady čekám. (jak dlouho tam čekáš?)asi 20 let, jsem pořád v tom domě,bydli tu někdo jiný, narušujou mi to tu, teď nic nevidím, … já jsem na ně zlá, straším je, nemám tělo, teď vidím nějaké světlo, tady hoří, pomáhám jim ven, vzbudila jsem je, jsem mimo dům, jdu nahoru, jsem šťasná ve světle.
Závěr: neuvěřitelný, logický.
Druhé sezení:
Je rok 1623, je mi 18 let, je tam hodně lidí, říkám jim jak léčit nemoci, teď jsou tam vlci, já s nimi mluvím, lidem se to nelíbí, s jedním jsme přátelé, žiju bokem od lidí, mám ráda přírodu, znám rostliny, je tu nějaký muž, něco zaříkávám, chci jeho lásku, lidi si na mne ukazujou prstem, dosáhla jsem svého, mám ho, potkala jsem jiného muže, potřebuju se ho zbavit, nejde to, míchám byliny, otrávila jsem ho, vím, že to není správný, jdu nějakou uličkou, stojim na hranici, jsem čarodějnice, označili mne tak, upalujou mne, nejde to, maj mokrý dřevo, ten kouř, /kašle/ bolí to, je t hrozný vedro, nemůžu se hýbat, umřela jsem, jdu s andělem nahoru.
Závěr po druhým sezení: Cítím se lehčeji, přestali mne bolet záda, mám dobrou náladu.
„Všichni v okolí se diví, jsou překvapeni, jsem skoro bez atopického ekzému. Ještě mám pár flíčků po těle, možná k Vám přijdu i v plavkách, nemusím se stydět.“