Obavy z manipulace, ztráty kontroly, špatného psychického stavu, jako důsledku terapie.

Toto bývají poměrně častá témata dotazů lidí, ohledně regresní terapie. Proto vnímám, že je potřeba do této problematiky vnést trochu světla.

Slovo REGRESE zahrnuje návrat někam do minulosti, třeba do minulých životů a pro mnoho lidí stačí, aby si udělali na Hlubinnou Abreaktivní Psychoterapii (dále jen HAP) negativní názor, i když tyto poznatky mají z jiného druhu terapie.

Za celou dobu, co se lidi pokouší vracet do minulých životů, se na světě ukázala spousta metod. Už šamani v pralese dokázali své „klienty“ uvádět do minulých životů.

První, která byla známá, je přes hypnózu, ještě dříve pomocí drog a od té doby jsou i další. Mým záměrem není znehodnocovat jiné terapie, ale ráda bych vystihla rozdíly mezi nimi.

Hlubinná Abreaktivní Psychoterapie, dále jen HAP, má díky panu Andreji Dragomireckému jasně daný postup, kterým, když se terapeut řídí, nemůže klientovi ublížit. K tomu musím napsat, že opravdu neznám jiný druh regresní terapie, kde bych našla takto dokonale promyšlený postup práce, aby ta událost dále nepůsobila.

HAP funguje na principu asociací, díky kterému funguje naše paměť. Bez asociací bychom si nepamatovali ani učivo ze školy. Právě tento způsob vybavování využívá HAP a nic víc k tomu nepotřebujeme, snad jen chtít pracovat na sobě. Proto je to i náročnější pro terapeuty. Kdo se bude chtít dovědět více o postupech HAP, ať nahlédne na webové stránky Andreje Dragomireckého, nebo na stránku, „O terapii“ zde na webu. Tady o tom více psát nebudu, neboť to není o teorii samotné.

K manipulaci s klientem nemůže docházet, jelikož klienti jsou v bdělém stavu. Vše probíhá za plného vědomí a volba rozhodnutí je na Vás. Při sezení se často ukazují tzv. postuláty a my je právě „rušíme“. Postulát je něco jako pokyn, sugesce, kterým se klient řídí a ani o tom neví. Např. „Nic necítím, nic nevidím, chci odtud pryč, musím jít.“ HAP vede k uvědomění si toho, co právě zpracováváme. Hlavní práce terapeuta je, že nechá klienta, aby vše došlo jemu samotnému, aby neodbočoval z tématu a nerestimulovalo, (nepřipomnělo) se něco jiného , co nechceme. To je nejlepší způsob, jak se klient uzdraví ze svých potíží. Mělo by to za následek mnoho otevřených témat a nic dokončeného. Takže, když se pracuje např. na traumatu ohledně vztahu s otcem, tak se neodbočuje, do dalšího tématu, třeba vztah s partnerem. Není to tedy otázka manipulace, ale držení klienta u tématu, aby byly výsledky, pro který si přišel.

A dostáváme se k dalšímu bodu, kdy lidé mají strach, že jim po sezení bude špatně. To bývá právě jeden z důvodů, kdy terapeut neudrží klienta u tématu a pustí se do dalšího. Rozdíly jsou právě i v terapiích, kde se opakovaně neprochází událost tak dlouho, aby se zpracovaly všechny bolesti. V mnoha terapiích se pouze nahlédne, aby klient věděl co se tam odehrávalo a sezení ukončí, nebo dokonce závěr toho, co si má myslet klient, udělá terapeut.  Otevřená událost, je nejčastější problém, protože tím jste jen do vědomí pustili informace o události, ale nic jste nezpracovali. Tím pádem se pak děje to, že si to po skončení sezení odžíváte. Ono to nakonec přejde, ale trvá to třeba i měsíce a Vy s tím musíte běžně existovat. Tady je pak ten kámen úrazu, kdy slyšíte o regresi, jak to někomu ublížilo, jak mu to nepomohlo a v těch horších případech dochází i k hospitalizaci a nasadí se antidepresiva.  Další problém je, že někteří „rádobyterapeuti“ používají regrese jako „cestovní kancelář do minulých životů“ . Je to špatný přístup a mnohým lidem to ublíží. Můžete narazit na událost, kde je nějaké trauma, které se zbytečně otevře, i když není potřeba. Následné zpracování většinou neproběhne a lidem je špatně. Je dobré zmínit, že naše psychika pro svůj vývoj bude mít tendenci skákat právě do událostí, kde jsou traumata. I přesto, že chápu zajímavost minulých životů, tak je lepší pracovat na potížích, které máte, kterých se chcete zbavit a ono dobrodružství minulých životů a pochopení souvislostí s Vaší duší přijde s tím ruku v ruce.  Je potřeba, aby i klienti přistupovali k regresi jako k pomoci z problémů a ne jako zájezd.

Strach ze ztráty kontroly nad sebou samými. Podle toho, co jste zatím četli, myslím, že už máte asi pro sebe odpověď. Tím, že je klient v bdělém stavu, protože se aktivně podílí na terapii, tak vyplývá, že není důvod k obavám. Při HAP se většinou bolesti fyzické i psychické objevují postupně, jak se asociativně vybavují. Každý člověk má i svoji rychlost vybavování a pustí si sám do vědomí to, co zvládne. A od toho jsem tam také, abych Vám dala právě pocit bezpečí, že na to nejste sami. Díky těmto faktorům, které jsou v člověku, jako terapeut, nemůžu odhadnout, jak první sezení bude dlouho trvat. Kdybych používala manipulaci a různé změny vědomí, asi bych tu práci měla i rychlejší, ale v této terapii je důležité, aby si klient uvědomoval sám a já mu na té cestě pomáhala jako podpora.

V hypnotické regresi nedochází k abreakci, požadovanému uvolňování traumatu, ale „náprava“ se koná tak, že se vsune sugesce k dané události, která pak funguje. Je to něco jako nedokonalý přepis, náplast, ale ta nakonec způsobí, že trauma je odloženo na další životy. Problém nevyřeší… V HAP to má stejnou funkci jako postulát…

Přepisování události, kdy negativní zkušenost se přepíše na pozitivní, tedy se úplně vymyslí, funguje jen krátkodobě. Je potřeba i říci, že jakmile nedojde k pochopení dané situace, je sezení bezvýznamný. Úzce to souvisí s vývojem naší duše. Všechno co prožíváme slouží k tomu, abychom se z toho poučili. Přepsání tedy zafunguje jen jako zalepená stránka v knize. Lekce nejde přeskakovat, nepochopíme učivo vyšších ročníků. Sami si uvědomte, jak to vypadalo, když jste ve škole chyběli. Učení bylo mnohem náročnější. Ano je to škola a otázka zní, v jaký třídě jsme, podle toho jsou na nás vyvíjeny nároky. Je to individuální.