Slečna si sedla, ke mně do křesla a popisovala mi cestu za mnou. Měla pocit, že ji něco ke mně nechce pustit. Najednou začala brečet a řekla, že si myslí, že je to její otec, který před půl rokem náhle umřel. Brečela a brečela a já věděla, že budeme tedy zpracovávat ztrátu táty.

Se zavřenýma očima mi o něm povídá a u toho stále brečí. Zemřel 22. května 2015, trvalo to půl hodiny, vidím ho, jak si jde zakouřit, kašle, vidím ho jak padá, snaží se ho zachránit, nejde to. Mám asi šok, jsem trochu mimo, (Tak jsem klientku dostala pořádně do těla, až přišly pocity.) Mám vztek, zlost, křičím, smutek, cítím to na hrudi, mám tam tlak, stojím tam snad dvě hodiny, bylo to tak rychlý, musím to ustát, pomáhám mámě, hodně pracuji, musím pracovat, nikdo jinej to neudělá, musím pracovat, (Všímám si jak klientka prací vytlačila všechny pocity a tak ji v dalších průchodem vedu, aby si to uvědomila.) Musím pracovat, sama jsem si to řekla, (začala brečet ještě více a šlo to na povrch) křičím proč, proč, proč, svírá mě to na hrudi, je to hrozný, nemůžu si dovolit brečet, nemám čas na to brečet, ale teď už tady u vás můžu (klientka spustila ještě více a nechala jsem ji všechno vybrečet.) Jsem na pohřbu, podpírám mámu, tam chvilku brečím, ale teď to necítím. Postupnými průchody všechno odeznělo. Nestihla jsem mu toho tolik říci, bylo to tak náhlé.

Najednou, jak jsem očekávala, se u nás objevil její otec. Jemu jsme taky zpracovaly jeho úmrtí a pozvaly jsme si i maminku s bratrem, Všichni si spolu popovídali, řekli si co nestihli a na klientce jsem pozorovala úsměv. Přestala to vnímat tragicky, přestala brečet. Tatínka jsme odvedli do světla a klientka mi řekla, je mi dobře, mám energii, co budeme dělat dál?

Ztráty lidí, ale i majetku jsou při terapii trochu jiné, než procházení si nějaké fyzické bolesti. Často tam je to, že si ti lidé neřekli všechno a vlastně to je i brzdí jít dál v životě. Je velmi důležité, dát si čas na to nechat toho člověka odejít. Nechat si všechno říci, co ještě nestihli. Pro někoho to může být divné zpracovávat si ztráty, může tu být i argument, „to prostě patří k životu“. No ono patří, ale někdy je více nepochopení okolo samotného příběhu a proto to pak více bolí. Platí to obzvlášť tam, kde máte pocit, že je to nespravedlivý.